Mountain Sisters: Nejhorší je, když si žena na kole nevěří
Hrozby pádů! Strach z provozu! Nesnáze s jídlem za řídítky! Oblékání! Soutěživost! Co všechno řeší holky, když vyrazí na silničním kole ukrajovat kilometry? Mountain Sisters je cyklistický klub, který se snaží kouzlo jízdy v sedle přibližovat ženám. Kateřina Hellebrandová a Lucie Rýzlerová přibližují pozadí založení skupiny, motivaci k jízdám i zážitku z L´Etape Czech Republic, jejímž partnerem je právě ženský spolek z Prahy.
Jak vlastně Mountain Sisters vznikly?
Kateřina: Jsem z totálně sportovní rodiny. Táta je trojnásobný olympionik, máme byla v národním týmu na divoké vodě. Já dělala nejrůznější sporty. Když jsem po zranění a operaci kolene přešla v rámci rehabilitace na silniční kolo, neměla jsem s kým jezdit - učila mě kamarádka cyklistka, ale když nemohla, nebyl nikdo jiný. Kamarádi si kvůli mě pořídili alespoň horská kola, ale já chtěla jezdit víc. Po čase jsem se přidala ke skupině Holky na kole. Jenže tam mi to úplně nevyhovovalo. Proto jsem se trhla a od podzimu 2021 jezdila s klukama ze SixMonkeys. Jenže tam musí být holka buďto extrémně dobrá, anebo na vrcholu sil, aby se udržela ve skupině. Vloni jsem byla hodně nemocná a nestačila jsem jim, takže se zrodil nápad založit čistě holčičí skupinu z mých kamarádek, která teď funguje pod názvem P∗ Mountain Sisters.
Název skupiny se zrodil z hlasování zakládajících členek?
Kateřina: Měla jsem už dlouho v hlavě nápad na název Queens of the Mountain. Název zahrnoval hory, byl takový spojující a hrdý. Ale holkám to přišlo moc nafrněný. Tak jsme řešily jiné názvy. Shodly jsme se na P Mountain Sisters. A na dresech bude mít každá z holek za tím písmenem P jiné slovo. Přičemž zkratka PMS vyjadřuje, s čím bojujeme všechny...
Jak často Mountain Sisters jezdí?
Kateřina: Jednou v týdnu. O víkendu pak jedeme delší švih. Spolupracujeme i s dalšími kluby. Pořádáme víkendová soustředění, jezdíme na běžky, na Velikonoce plánujeme Mallorku.
Přidat se může kdokoliv? Nebo musí nové členky Mountain Sisters projít nějakou selekcí?
Kateřina: Základní podmínka je, aby holky mohly pravidelně na společné jízdy. Nechceme, aby na jednu stranu skupina rostla, ale na švihu nás bylo pár a holky třeba chodily jednou za půl roku. Aktuálně je nás třicet. Patnáct tvoří silné jádro. Některé z holek mají vlastní tréninkový program, protože třeba jezdí triatlon. Tak se dostaví podle možností. Na instagram dáváme pravidelné informace o jízdách. Každá milovnice silniční cyklistiky je vítána. Holky se zkušenostmi ze silničky jsou super. Začátečnice by nás měly kontaktovat předem.
Kolik mají Mountain Sisters najetých kilometrů za rok?
Lucie: Já jsem dala sedm tisíc pět set, plus dojíždění na městském elektrokole do práce. Jezdím každý den. Za každého počasí. V součtu přibližně deset tisíc.
Kateřina: Mám pět tisíc. Ale ve skupině jsou i holky, které nesekaly deset tisíc. Žádná z nás ale zatím nemá děti. Píšou nám ale i mámy a hlásí počty najetých kilometrů, které se od těch našich tolik neliší, to je teprve výkon.
Lucie: Intenzivní trénink a vysoký roční nájezd je jednodušší, když se žena nemusí věnovat péči o děti a nemá partnera. Není třeba s nikým nic koordinovat. Máte chuť, tak sednete na kolo a jedete.
Kateřina: Ale vždy je lepší mít nějaký konkrétní cíl. Nejen daného švihu, ale v sezoně. Před časem jsem měla čtyři měsíce volno. Každý den jsem mohla na kolo. Chvíli mi to vydrželo. Ale pak se mi nechtělo. Vypěstovala jsem si averzi. Naštěstí rychle pominula.
Jak se vlastně dvě hlavní postavy Mountain Sisters dostaly k cyklistice?
Kateřina: Čistím si tak hlavu. Je to terapie. Silnička je silně návyková. Když jedu sama, nikdo mě neruší. Vnímám jenom sebe, vítr a pohyb. Ráda objevuji nová místa.
Lucie: Když už je na mě všeho moc, získávám v sedle nadhled, vnitřní klid. Občas je kolo meditace. Teda v okamžiku, kdy se dostanu na kraj Prahy. Ale vlastně je zázrak, že jezdím. Moje rodina je totálně antisportovní. Celý život jsem nedělala žádný sport. Až jsem byla v Nizozemsku a přes městskou cyklistiku jsem se dostala ke sportovní. Koupila jsem si kolo. Nejdříve jsem chtěla jezdit krátké výlety, pak dlouhé...
Kateřina:Já začínala se sportovní gymnastikou, pak přišla atletika. Chvíli jsem závodně tancovala, což mi vyneslo prvenství na mistrovství republiky. Na kole a běžkách jezdím od mala. A ke třicetinám jsem dostala karbonového bika, na němž jsem se zúčastnila i pár závodů. Ale na lyžích jsem si pak v lednu 2019 otočila koleno. A v rámci rehabilitace mi byla doporučena silnička a plavání. A silnička byla lepší. Nicméně moje první silniční kolo bylo velké, pánské. Ale nešlo o to, na čem jezdím. Hlavní bylo, že jsem na kole...
Lucie: Láska k cyklistice byl i jeden z důvodů pro změnu zaměstnání. Pracovala jsem v gastru, což mi ale neumožňovala věnovat se cyklistice podle chuti. Když jsem pak hledala nové místo, už jsem cílila na cyklistickou firmu, abych mohla třeba na ranní jízdu a nemusela nic vysvětlovat.
První závodní zkušenost byla pro Kateřinu na horském kole. Vy jste se Lucie k soutěžnímu pojetí dostala jak?
Lucie: Můj první závod byl premiérový ročník L´Etape Czech Republic by Tour de France. To mě vlastně popohnalo ke koupi lepšího kola. protože jsme to jeli ve skupině.
Kateřina: Já první ročník nejela, protože jsem byla na svatbě kamarádky. Ale pak přišel druhý ročník... Zvládla jsem to v průměru přes osmadvacet, dojížděla jsem v totální euforii.
Přináší vám kolo kromě zmíněné meditace jiné benefity?
Lucie: Získávám na kole mentální odolnost. Dostávám se do situací, kdy je mentální síla hodně potřeba. Třeba v kopci. Nebo když jedeme švih ve skupině a začneme se hecovat.
Řeší holky při skupinové jízdě třeba segmenty na Stravě? Pojímají jízdy soutěživě?
Kateřina: Je to padesát na padesát. Některé jízdy jsou objevující, takže těžko pak myslet na nějaké rekordy. Obecně platí, že soutěživost přichází postupně. Když holky se silničkou začnou, nejsou na technické úrovni, aby si mohly dávat nějaké ambiciózní plány. To přichází postupně s dovednostmi.
Lucie: Chlapi prožívají bitvy o segmenty více. Ale hodně kamarádů už to nehrotí. Chtějí si švih na kole udělat hlavně hezký.
Kateřina: Ale všechny to vlastně vítáme. Všichni přece nemohou vyhrát mistrovství světa. Ale Strava jim dává šanci dílčího srovnání. Nabízí dosažitelné cíle. Osobně jsem dost soutěživá. Sbírám pohárky a korunky na Stravě. Mrzí mě, že se snižují holčičí výkony. Kluci hodně shazují ženské žebříčky, protože v pořadí je třeba sto holek, zatímco kluků je tisíc. Ale nemůžu přece za to, že holek jezdí méně. A určitě neplatí, že si holka vyjede korunku jenom při společném švihu po boku kluků.
Platí relaxační vnímaní cyklistiky i pro vaše skupinové jízdy?
Lucie: Když nejedu na špici, tak určitě. Pokaždé zdůrazňujeme, že naše jízdy jsou NO DROP. Nikdo se prostě nevrací sám. Často nové cyklistky vznášejí dotaz, jestli jim neujedeme, že byly ve skupině, která je klidně nechala někde v kopci. U nás se jezdí tak, aby nikdo neodpadl.
Kateřina: Jízdu v balíku mám jako jízdu autem na dálnici. Umím vypnout i ve skupině, pokud tu jízdu zrovna nevedu.
Pokud pominete společné jízdy, jak důležitý je trénink?
Kateřina: Pravidelností odpadávají chyby a odbourává se stres. Mountain Sisters jezdí od konce loňského léta. V úvodu jsme měly průměr dvaadvacet. Stavěly jsme kvůli pití, kvůli jídlu. Holky s tím bojují. Ale s každou jízdou jsme byly rychlejší.
Lucie: Já začala s pitím a jídlem v sedle až kvůli L´Etape. Když jedeme jízdu na pohodu, není to potřeba. Ale když jsem chtěla jet závod, bylo nezbytné se naučit doplňovat energii v sedle. Stejně tak jsem bojovala se smrkáním. Zpočátku jsem chtěla být elegantní a vozila v kapsičce kapesníky. Ty posmrkané jsem způsobně dávala do kapsičky. Jenže jednou jsem měla tak rozedřený nos, že jsem se prostě naučila odfrknout.
Kateřina: Učíme holky tohle všechno. Pít za jízdy, ukazovat i smrkat. Je to zkrátka potřeba umět, aby se nemuselo pořád stavět. Když už se ale zastaví, tak pak si můžou klidně vytáhnout látkový kapesníček s monogramem…
Cyklistika nabízí mnoho variant. Horské kolo, gravel, městské jízdy nebo silničku. Patří silnička na pomyslný vrchol i ve vašem vnímání?
Kateřina: Přijde mi, že je nejsnadnější. A silně návyková. Když mám hodinu, sednu na kolo a natočím třicet kilometrů, protože na silničním kole prostě mohu valit. Na horském za hodinu najedu méně a nemám šanci objevovat nové lokality.
Lucie: Ve srovnání s horským kolem je pro silničku potřeba menší technická vybavenost.
Kateřina: Na silničce se nestane, že přijedete ke sjezdu a zaseknete se, protože je tak náročný, že není možné ho sjet. I proto se silnička snadněji plánuje.
Má ženy ze silniční cyklistiky obavy?
Lucie: Holky, které k nám chodí, jsou plné obav. První je obava, že nebude stačit. Skupině, partnerovi. A pak zůstane sama. Pak třeba z jízdy v balíku. Jaká je dostatečná vzdálenost pro jízdu v háku. Já se to dlouho učila. Když jsem se silničkou začínala, po společných jízdách jsem netušila, kudy jsme jela.
Kateřina: U holek převládá hodně strachu. Chlapi se méně bojí. Mně přišla v začátcích silnička vratká, bála jsem se. Chvilku mi trvalo pochopit správné řazení. Jezdit tak, aby mi to u převodníku nechroustalo, to je vyšší dívčí. Už jsem třikrát spadla v mokru a na namrzlé silnici, na hladkých pláštích. V zatáčce, na kruháči. Vždy na levou ruku. Po posledním pádu jsem chvilku měla blok.
Lucie: Hodně holek bojuje s provozem. Pokud jedeme po silnici, která je rušnější, je ve skupině cítit napětí. Pokaždé vnímám ty myšlenky, že by tam radši nebyly. Snažím se na to myslet při plánování tras.
Kateřina: Nebo jízda bez držení řídítek... Pro holky, které začínají, představuje puštění řídítek velký problém. Pak také pochopení jízdy v balíku. Naučit se přemýšlet o pohybu ve skupině.
Je velkým strašákem pro hobby cyklistky pád?
Kateřina: Obecně platí, že pádů na silničce je méně. Moje kamarádky i holky ze skupiny třeba více padaly na biku. Vjely do terénu, na nohou boty s SPD, měly těžký převod a nepřehodily, tak lehly. A jsme zase u těch technický dovedností.
Lucie: Určitě je strašákem finanční element pádu. Dříve jsem pracovala v gastronomii. Představa, že spadnu a nebudu chodit měsíc do práce mi naháněla hrůzu. Když někdo dělá v kanceláři, práce se zlomeným kotníkem není tak velkým problém.
Kateřina: Jo. Kluci jsou s bolestí kontaktního typu od dětství.
Lucie: Kluci dělají sporty, kde je zranění běžnější. Jako úplně malá jsem pořád někde lezla a měla rozedřená kolena. Ale pak na základce všichni čekali, že budu nosit šatičky, a tak se chtělo, abych neměla nohy sedřené do krve.
Jak moc řešíte oblékání a podobu cyklistických outfitů, v nichž vyrážíte?
Lucie: Hodně se řeší střihy. Cyklistické oblečení je elastické. Často není tvořené na rozdílnou anatomii ženského a mužského těla. Nikdy jsem neměla pánské kalhoty. Ale často se mi stává, že i dámské mi jsou v jedné části malé, jinde velké. Další element je vložka. U některých značek je na dámských kalhotách užší, což je anatomicky blbost, protože ženy mají sedací kosti širší. A když pod sedací kostí není vycpávka, stává se švih hodně nepříjemným.
Kateřina: Jsou lidé, kteří řeší oblečení více. Jde o určitou fascinaci značkami. Ale v naší skupině jsou všechny holky nohama na zemi. Platí krédo: „Jeď, v čem chceš, hlavně jeď.“ Podstatné z našeho pohledu je vyjet na kolo, radost z jízdy. Jestli má některá z holek oblečení od méně známé značky, nejde přeci o výkonnostní limit. Nikomu nebereme radost z parádního oblečení. Ale není to podstata našich jízd.Já třeba jezdila první sezonu v bibsech z Lidlu za tři stovky, v dresu po kamarádce, ve velkých tretrách a na pánském kole. Tři tisíce kilometrů. Nijak mě to neomezovalo.
Lucie: Máme ve skupině holky, co jezdí skvěle i na průměrném materiálu. Já začínala v teniskách. Holky určitě podceňují první jízdu s nášlapy.Před první společnou jízdou jsem trénovala jízdu s nášlapy v klidné rezidenční ulici. Hodně holek přijde a řekne, že nášlapy pořídily večer před první společnou jízdou. To není ideální.
Platí podle zkušeností Mountain Sisters, že nejvíce holek jezdí kvůli partnerovi?
Lucie: Je to častý důvod, ale nejde o většinu.
Co vaše rada ženám, které mají děti, chtějí jezdit, ale nemají dost času?
Kateřina: V rámci rodiny drtivou většinu práce zastává žena. Na jejích bedrech je péče o rodinu, o domácnost. Určitou péči musí převzít muž. Posílí to jeho vztah k dětem a žena bude mít prostor pro sebe, pro vlastní koníčky, pro cyklistiku.
Kluci často vyrazí na švih individuálně. Platí to i pro holky?
Lucie: Já neměla s kým jezdit, tak jsem několik měsíců jezdila sama. Až pak jsem si řekla, že si najdu ženskou cyklistikou skupinu.
Kateřina: Jde o důvod, proč hodně holek s cyklistikou sekne. Pokud jdou na třicet minut běhat, samota nevadí. Ale když mají jet pár hodin na kole bez společnosti... Ale samozřejmě čas od času vyrážíme samy všechny. Odpadá starost s domlouváním se, člověk jen nasedne a jede.
Je limitem holek pro jízdy orientační smysl? Nebo jde o přežité klišé?
Kateřina: Osobně znám více chlapů bez orientačního smyslu než žen. Mám ráda mapy. Problém většiny holek je, že neznají trasy a okolí bydliště. Takže když třeba objedeme určitý okruh, při dalším průjezdu o týden později jsou holky sebevědomější.
Lucie: Pro většinu žen není komfortní pocit vyrazit do prostoru, který neznají. Takže ideální je najet si okruhy s kamarádkou nebo s partnerem, ale po boku chlapa se právě části cyklistek neosvědčilo. Může to být ale tip pro cyklisty, kteří chtějí svoje partnerky rozjezdit - ukázat jim zajímavé trasy v okolí. A pak mohou jezdit individuálně.
Je pro cyklistiky velkým handicapem počasí?
Lucie: Kdybych měla trenažér, tak v prosinci na kolo nejspíš moc nesednu.
Kateřina: Myslím, že holky jsou v tomhle odolnější než kluci. Jezdí i když je ošklivo.
Existuje rada pro holky, které jezdí jen velmi sporadicky, chtějí do sedla častěji a třeba na start L´Etape?
Lucie: Rychle si najít skupinu, s kterou bude jezdit.
Kateřina: Hodně holek na kole bojuje se sebevědomím. A když jezdí holka na kole sama, po čase jí to odradí. Takže je třeba, aby se ty začínající chytly nějaké kámošky, která jezdí. Osahat si základy, aby zažily předjíždění a troubení nervózních řidičů. Už jsme zažily holky, které byly tak vyjukané, že jsme se málem držely za ruce. Nejhorší je, když si holka na kole nevěří tak moc, že ani nevyjede.