Klipsny, pády, řazení na rámové trubce a bavlněný dres? Ján Svorada zažil vše

Ocelové rámy. Klipsny s koženými řemínky. Pětikolečko s převody, nad nimiž dnes zůstává rozum stát. Páčky ke změně převodů na rámu. Bovdeny vysoko nad řídítky. Helmy vycpané molitanem… Každý, kdo jezdil či závodil v sedle kola v téhle éře, je hrdina. Tak jako Ján Svorada, který se pro mnohé stal hrdinou triumfem na Závodě míru a později etapovými výhrami na všech Grand Tour!

Všem hrdinům cyklistické historie vzdává L’Etape Czech Republic hold kategorií Heroes, jejíž ambasador je právě hrdina české cyklistiky přelomu tisíciletí, kdy posbíral pět výher na Giru, tři na Tour de France, Vueltě, Kolem Romandie či Kolem Katalánska. Na Krátkou trasu Kopcovité etapy vyrazí 15. června jako desítky dalších v sedle bicyklu, který byl smontovaný nejpozději v roce 1993.

„Devatenáct zubů největší kolečko? Těmhle převodům už jsem odvyknul. Dnes je standard třicítka. Vyjet kopec pro mě bude boj,“ usmívá se pětapadesátiletý borec při pohledu na silniční Specialized Allez Epic, který má speciálně zapůjčený pro Kopcovitou etapu L’Etape Czech Republic by Tour de France.

Je to krasavec, že?

A to je mu šestatřicet let! Modely Allez Epic se začaly vyrábět v roce 1981 jako silniční vlajková loď Specialized. První série byly z oceli. Tenhle model se pak dostal na trh v roce 1988. Má karbonové trubky, patky jsou ocelové, vidlice rovněž. Na tehdejší dobu jde o velice moderní rám. K osazení je použitá sada Shimano 600 se sedmi kolečky, ovšem pouze v rozmezí 13 až 19 zubů. To bude největší výzva.

Zatímco pro dobu osmdesátých a devadesátých let šlo o standard, dnes se jezdí lehké převody. Platí to i pro vaše standardní kolo?

Rozhodně. Na Epicu je převodník 52/42. Já má na domácím kole šestatřicet zubů a na kazetě největší kolečko s třiceti zuby. Jde o obrovský skok. Časem jsem těmto převodům odvyknul, protože převodů přibývalo. Člověk má spoustu možností a rychle si zvykne. Na stáří už silová vybavenost není jako v době aktivní kariéry.

I vás se nevyhnutelná proměna a přechod k vysoké frekvenci šlapání dotknula?

Je to pochopitelné, protože člověk šetří energii. Nejen do kopce, ale i v zatáčkách. Jízda s vysokými převody je jednodušší, rychlejší a plynulejší. Cyklista může využít moment setrvačnosti. Normálně jezdím kolem sto otáček za minutu, v kopci se snažím držet devadesát. S převody na Epicu to možné nebude. Půjde o silovou vytrvalost. A v případě kopce půjde o boj, abych ho vůbec vyjel.

Podobný model ve vlastní sbírce nemáte?

Nejsem úplný sběratel těchto relikvií. Připomínky aktivní kariéry jsem rozdal do nejrůznějších muzeí nebo soutěží, jen ty nejcennější drobnosti jsem si nechal.

Vybavuje se vám první kolo, na kterém jste cestu za vrcholovou cyklistikou začal?

První kolo jsem měl ještě jako malé děcko a jezdil kolem baráku. Ale určitě nebylo závodní, jak jsou mnohdy k vidění v současnosti u malých dětí. Takové jsem měl až po nástupu do tréninkového střediska v kategorii starších žáků. Šlo o Favorit s ocelovými trubkami, dvoupřevodníkem a kazetou s šesti kolečky. Standard, který se tehdy fasoval.

V rámci kategorie Heroes se vrátíte k řazení na rámové trubce.

Nejde o nic nového. V mých začátcích šlo o standard. Poprvé jsme se s řazením Shimano v brzdových pákách setkali v přípravě na Závod míru 1990, když jsme byli v Americe na závodech. Zjistili jsme, že existuje i jiná varianta než přehazování na rámu. Vybavuji si, že začátky při řazení nebyly snadné.

Najít správnou polohu páčky bylo umění.

Člověk hledal vhodnou pozici páčky, protože pružina stahovala lanko zpátky. Začátky nebyly snadné. Hodně záleželo na citu, zkušenostech, plynulém tahu a také utažení přehazovačky. Pokud byla přitažená hodně, cyklista měl jistotu, že se páčka nehne. Občas ale tah pružiny mohl způsobit, že páčka klesla a převod spadnul. Když se něco takového stalo v plné rychlosti, riziko pádu bylo veliké. Jednou se mi stalo, že během tréninku spurtu se mi převod změnil a já šel k zemi… Postupně naštěstí i k nám pronikl systém indexového řazení (SIS), kdy měla páčka předvolené jednotlivé polohy.

Šlo o revoluční změnu?

Rozhodně se jednalo o příjemný benefit, který mi pomohl vyhrát první etapy Závodu míru. Dojezdy byly tak, že se z plné rychlosti brzdilo kvůli otáčení podle ostrůvku do protisměru, a pak bylo třeba z nulové rychlosti vyvinout maximální rychlost pro spurt, tudíž změna převodů v danou chvíli byla rozhodující.

Při L’Etape Czech Republic je z bezpečnostních důvodů povoleno užití moderních technologií upínání tretry k pedálu, ale v době vašich začátků jste používali klipsny, že?

Jiná varianta ani neexistovala. Jednalo se o standard. Zásadní však bylo, jaké člověk použil řemínky. Tuzemské klasické kožené se hodně vytahovaly a nedržely moc dobře. Ovšem existovaly i řemínky francouzské nebo italské výroby, kde mezi vrstvami kůže byla jedna vrstva plastu. A ty držely skvěle. Navíc měly lepší přezku, bylo možné je zkrátit a disponovaly lepší koncovkou pro utažení. Problém ovšem nastával v okamžiku, kdy v balíku došlo k hromadnému pádu.

I v případě rychlé brzdné reakce byla malá šance vyhnout se karambolu, protože nohy byly pevně upnuté?

Bylo potřeba rukou řemínek povolit. Kolikrát jsem tudíž dobrzdil a do ležících cyklistů nevletěl, jenže jsem nestihl povolit klipsny, tudíž jsem stejně spadnul. Dnes tohle člověk neřeší a jednoduše nohu z pedálu vytrhne. Zásadní byl i rozdíl v pedálech. Při dnešním užším provedení je možné začít v zatáčkách šlapat o něco dříve. S klasickými kovovými to nebylo možné.

Muselo být znepokojující vědomí, že při pádu sice zabrzdíte včas, ale stejně spadnete.

Většinou šlo o takové sklopení z nulové rychlosti do strany. Ale pochopitelně nejde o nic příjemného. Mnohdy byly ty situace úsměvné.

Když jste po celkovém triumfu v Závodu míru 1990 přestoupil k profesionálům do italské stáje Lampre, octl jste se z hlediska technického a materiálního zabezpečení v jiném světě?

Dostali jsme nášlapné pedály. Ale já stejně ještě používal klipsny, protože jsem z nášlapů vytrhával nohu. V nástupu do sprintu nebylo uchycení tak dokonalé, aby nohu udržel. Stačil nepatrný pohyb patou do strany a noha byla z pedálu venku. Klipsny při použití správných řemínků byly lepší.

Nesetkával jste se kvůli používání starého uchycení nohy k pedálů ve světě profesionálů s posměchem?

Vůbec! Všechno se podřizovalo výsledku, tudíž se celý tým snažil vytvořit podmínky pro vítězství a vyjít mi vstříc.

Při L’Etape Czech Republic budou podle pravidel ve všech kategoriích nařízeny současné helmy, ale vy jste zažil dobu, kdy se jezdilo bez ochrany hlavy?

Měli jsme ochranu hlavy v podobě koženkových pásků vyplněných molitanem. Jednalo se o povinný doplněk už od žákovských kategorií. Ale tréninky jsme jezdili bez přilby. Později jsem měl v rámci reprezentace a vybraných závodů možnost jet bez přilby, ale nikdy jsem ji nevyužil.

V devadesátých letech po sérii pádů s tragickými následky UCI i přes protesty cyklistů zavedla povinnost užívání přileb.

Vývoj v oblasti ochrany hlavy v cyklistice šel rychle vpřed. Následovala éra velkých a plných přileb, kde ochranou vrstvu tvořil polystyren. Nebyly moc dobře odvětrané, měly relativně velkou váhu a člověka bolel krk, navíc se hodně potil. Tudíž jsem byl rád, když jsem ji třeba v závěrečném kopci mohl podle pravidel sundat. Ale rozhodně jsem přilbu vždy používal s ohledem na riziko spojené s jízdou v balíku.

Připadal jste si před přestupem do italského týmu ještě v době před sametovou revolucí během výjezdu do zahraničí jako otloukánek?

Nikdy. Z hlediska techniky jsme v rámci národního týmu měli zabezpečení na vysoké úrovni. V rámci Favoritu bylo oddělení, které vyrábělo kola jenom pro reprezentaci. František Babický byl známý stavitel rámů a získat kolo z jeho rukou bylo privilegium. Naše kola byla z kvalitních trubek. Vlastně z totožných, která používali Italové nebo Francouzi. Měli jsme adekvátní vybavení vůči zahraničním týmům. Nemluvím o žákovských kategoriích, ale v rámci reprezentace jsme měli sady Campagnolo a Shimano. Pozadu jsme rozhodně byli s oblečením.

Zažil jste bavlněné dresy, co se v případě deště nasákly a měly minimálně dvojnásobnou váhu?

Ano. V žákovských kategoriích. V dorostu už se začaly používat nové materiály. Třeba bavlna s příměsí umělých vláken. I ty se ale v dešti hodně natahovaly. Nicméně první kraťasy z lycry jsem určitě vyzkoušel už jako junior. I tady šel vývoj rychle vpřed. Jen byl problém s množstvím. Dostávali jsme dvoje kraťasy a dva dresy na celou sezonu. Když jsem přestoupil do Lampre, měl jsem několik sad od všeho. Samozřejmostí byly dlouhé kalhoty, návleky, zimní bundy. Vše v týmových barvách. A pokud cyklista spadnul, nafasoval automaticky nové věci, aby něco nechybělo. Doma v případě pádu byl problém…

Pojedete L’Etape Czech Republic v retro dresu pamatujícím cyklistiku před rozdělením Československa, která vlastně vymezuje dobu pro užití kola?

Bavlněný dres to nebude. Zvolím trikot, který kopíruje moje kolo Specialized Allez Epic. A tretry s tkaničkami, čímž vzdám hold kategorii Heroes.