Kolo je pro mě mentální odpočinek, říká olympijský šampion

Bez kola prakticky nemůže existovat. V sedle je denně. Cyklistika pro něj však představuje hlavně odpočinek a mentální relaxaci. "Celý život jsem jezdil na horském kole. Minulý rok jsem si pořídil silničku. Ani neumím popsat, jak mě nadchla," vypravuje Martin Fuksa, olympijský šampion v kanoistice a trojnásobný mistr světa.

Martine, v listopadu jste byl jednou z tváří prezentace nových tras L'Etape Czech Republic. Jaký je váš vztah k cyklistice?

Velice pozitivní. Jezdím na kole denně. Cestou do loděnice v Nymburce vůbec nepoužívám auto a přepravuji se na kole, takže jedu několikrát denně. Sportovně laděnou cyklistiku si dopřávám až po sezoně. Mrzí mě, že termíny obou závodů kolidují s mým kanoistickým kalendářem. Líbily se mi obě trasy. Jednou jsem jel z Radotína směrem na západ a říkal jsem si, že byť jsem kousek od Prahy, pohybuji se v krásném prostředí. Kopcovitá etapa se mi moc zamlouvala. A co se týče Horské L'Etape tak myslím, že je skvělá. Letos jsem byl na Šumavě, ale nevzal jsem si kolo. A následně jsem na sebe byl naštvaný, protože prostředí bylo nádherné a silnice rovněž.

Používáte kolo k nabírání základní kondice v rámci přípravy?

Téměř vůbec. Trenéři se bojí, aby se něco nestalo. Možná je to dobře. Alespoň se po sezoně více těším do sedla. Maximálně si v posilovně sednu na rotoped na pět deset minut kvůli zahřátí svalů. Zkusil jsem i trenažér a aplikaci Rouvy. Fajn zkušenost, ale přesvědčený o smyslu pořídit si trenažér nejsem. Raději jezdím venku. Trošku se obléknu a vyrazím klidně i během chladnějších dnů. Raději než bych šel na trenažér vyrazím na běžky. Mám prostě cyklistku spojenou s regenerací a mentálním odpočinkem.

Prozradíte vaši cestu k silniční cyklistice?

Já většinu života prožil na horském kole. Jako mladší jsem měl i BMX. Chtěl jsem jezdit na rampě. Ale moje slabší dovednosti a stud mi nedovolily vyrazit mezi kluky, kteří to fakt uměli. Takže jsem skákal přes obrubníky u baráku. A o prázdninách s dědou a babičkou jezdil na větší výlety. Měli jsme jasně daný itinerář, kde bude zastávka na svačinu, na pití. Každou další jízdu jsme o pár kilometrů natáhli. Cílem bylo zvládnout trasu z Nymburka do Kolína a zpátky, ale nikdy jsme to nesplnili. Doma jsme měli i silniční kolo. Táta jej používal jako dopravní prostředek. Já se silničního kola trošku bál. V terénu jsem měl pocit, že si víc odpočinu. Nemusel jsem řešit provoz, auta. Ale kamarádi, bývalí kanoisté, si pořídili silničky. Já nechtěl zůstat stranou. Takže jsem minulý rok koupil silniční kolo. A neumím popsat, jak mě nadchlo.

Učarovala vás rychlost silničního kola?

Upřímně, právě z té jsem měl respekt. Ale já nehoním rekordy. Jedu s kamarády, popovídáme si, přitom sportujeme. Vnímám velice silně sociální aspekt. Na biku jsem za minulé dva roky byl možná dvakrát.

Když pominete kilometry cestou na trénink a následně domů, kolik za sezonu najedete?

Tím, že začnu jezdit až po sezoně, mám na kolo přibližně dva měsíce, v případě příznivého počasí tři. Minulý rok jsem za září a říjen najel dva a půl tisíce. Letos je počet kilometrů slabší, protože po zisku olympijského zlata v Paříži jsem měl hodně mediálních povinností a kolo muselo počkat. Většinou jedeme ve třech či čtyřech. Párkrát během podzimu se přidám k větší organizované vyjížďce velké skupiny.

Máte v sedle raději kopce nebo spíše pohodové rovinky?

Jsem kluk z Polabské nížiny, takže je jasné, že rovinu mám všude kolem baráku. Moje jízda většinou trvá tři čtyři hodiny. Ale rád si dopřeju zpestření v podobě kopečků. Zvedne se mi tep, následně si užívám sjezd. Nicméně jezdím z kopců pomaleji a kochám se. Nejsem úplný dravec.

Projevuje se na kole vaše závodnická duše?

Několikrát jsem jel Kolo pro život. Letos ve Znojmě kratší trasu a moc jsem si užíval. S ohledem na množství lidí mám ve velké skupině trošku strach. Po olympijském vítězství v Paříži jsme z Nymburka vyrazili na švih, a jak bylo krátce po hrách, přišlo asi čtyřicet lidí. Každý se neumí v pelotonu pohybovat. Už jsem neměl dobrý pocit. Přišlo mi to nebezpečné. Takže do silničního závodu bych se v sezoně nepustil. Nezbývá mi než doufat, že se L'Etape Czech Republic brzy rozšíří na tři závody a některý termín nebude kolidovat s kanoistickými povinnostmi. Ale upřímně, já bych se jel zúčastnit.

Nemáte potřebu jít úplně na dno sil a soupeřit s ostatními?

Já se neumím na kole vyhecovat na sto procent. Prostě si užívám. Stačí se na mě podívat a všem je jasné, že moje hlavní svalové partie jsou na odlišné straně těla než u většiny cyklistů. Takže když mě někdo předjede, nedělám si hlavu. Když jsem měl silničku chvilku, tak jsem udělal výlet z Nymburka na Ještěd a zpátky. Bez závodního vypětí, ale měl jsem krásný zážitek. Projel jsem si na kole i Jizerské hory, což bylo super, protože k oblasti mám vztah, ale dlouho jsem ji znal jenom z běžkařských soustředění. A letos jsme s bráchou během soustředění v Livignu o volném dni šli do půjčovny a na kolech jsme vyjeli na Fourcola pass. Udělali jsme okruh asi sto kilometrů a byli jsme nadšení. To je přesně moje cyklistika. Sbírání zážitků.