Sen o olympiádě utnulo zranění. Teď český Australan doufá v kariéru na silnici

Únavová zlomenina kotníku! A pak druhá! Sen o startu na olympijských hrách v triatlonu se rozplynul kvůli zranění. Ale touha prosadit se mezi sportovní elitu zůstala. A tak se Martin Kapr pokouší prodrat do světa World Tour. "S cyklistikou jsem vlastně začal před rokem a půl. Na jednu stranu jsem pro dnešní peloton starý, na druhou se obrovsky zlepšuju, protože vlastně teprve začínám," říká třiadvacetiletý mladík, který se narodil v Austrálii, ale má české rodiče.

I proto se bez problémů domluvil při Czech Tour, kam dorazil v červenci s parťáky z australského kontinentálního týmu CCACHE Par Küp. O pár týdnů později pak málem slavil triumf při Horské L'Etape Czech Republic v Prachaticích, kde zůstal jen o sedm sekund druhý.

Martine, při Czech Tour jste zůstal relativně skrytý v pelotonu, ale při L'Etape v Prachaticích bylo vaše padesátikilometrové sólo téměř znamenající vítězství nepřehlédnutelné. Jak jste se dostal na závody do Česka?

Byli jsme s mým australským týmem CCACHE Par Küp v Belgii na tři měsíce. Trénovali jsme, závodili. A na závěr jsme dostali pozvánku na Czech Tour. Následně všichni moji týmoví kolegové odcestovali domů a já nemohl jet UCI závody na silnici bez týmu. Sportovní ředitel Israel PremierTech René Andrle mi poradil, abych zkusil L'Etape kvůli dobré organizaci. Tak jsem se tři dny před startem přihlásil.

Seděl vám profil Horské L'Etape Czech Republic?

Jsem vrchař a vyhovují mi delší kopce. Profil pro mě byl perfektní. Rovina tam nebyla snad ani metr. Když nebyl velký kopec, tak alespoň malý brdek. Na konci jsme si vlastně už přál, abych byl v cíli. Ale rozhodně mám horské profily raději než rovinu. Já mám navíc v Borové Ladě na Šumavě příbuzné. Před pandemií koronaviru jsem na Šumavě byl. Ale trasu jsem neznal.

Jel jste padesát kilometrů sám v úniku a nakonec jste zůstal druhý o sedm sekund. Co vám v Prachaticích chybělo k vítězství?

Já nikoho z kluků kolem neznal. Na čele jeli cyklisté z Lawi týmu a Integray L27. Pořád útočili, jeden za druhým nastupovali. Věděl jsem, že to nejde donekonečna. Při výstupu na Kleť jsem jel vpředu, vlastně jsem ani neútočil. Na vrcholu stoupání jsem je měl ještě na dohled, ale pak už vůbec. Jak jsem měl za sebou mezeru, jel jsem plné pecky a pořád se ohlížel. Až při stoupání na Rohanov do cíle jsem slyšel fanoušky, jak řvou. Ohlédl jsem se a padesát metrů za mnou byl Robert Hula. Ale už jsem měl prázdné nohy.

Užil jste si závod, který je primárně pro amatérské cyklisty?

Atmosféra byla výborná. Neskutečná. Nečekal jsem, že u silnice budou davy lidí. L'Etape se jezdí i v Australii, ale určitě ne za takové podpory fanoušků. Nadchla mě i trasa. Byla super. Zůstal jsem pak na Šumavě a trénoval v lokalitě. Horská Kvilda, Svojše… Bylo to super. Perfektní silnice, parádní prostřední. Ty kopce jsou krásné.

Jak jste se dostal v Austrálii k silniční cyklistice?

Od mládí jsem se věnoval triatlonu. Všechno směřovalo k tomu, abych se jednou dostal na olympijské hry. Jenže po střední škole jsem utrpěl únavovou zlomeninu v kotníku. A když jsem se uzdravil, vše se opakovalo. Ztratil jsem vlastně dva roky. A pro běh se jednalo o problematické zranění. Navíc po olympiádě v Tokiu se australský triatlon dostal různými vnějšími vlivy do problémů. Takže jsem byl vlastně rád, že jsem to prostředí opustil.

A kolo bylo logickou volbou?

Z triatlonu mě vždy nejvíce bavila cyklistika. Šlo i o moji nejsilnější disciplínu. Takže jsem se před rokem a půl rozhodl pustit do silniční cyklistiky. Našel jsem si trenéra a pojal vše hodně intenzivně. A před startem letošní sezony jsem se dostal do australského kontinentálního týmu. Určitě bych si však netroufl označit se za profesionálního závodníka. Jel jsem vlastně jenom čtyři závody UCI. Nemám moc zkušeností.

Přiblížíte fungování kontinentálního týmu v Austrálii?

Je totálně odlišný proti týmu stejné úrovně v Česku. Máme jediného sportovního ředitele. Nejvíce jezdíme závodit do Asie, což je atraktivní pro naše sponzory. A živit se musím mimo cyklistiku. Naštěstí mám práci, která mi umožňuje usilovat o sen v podobě profesionálního kontraktu. Vystudoval jsem v Sydney vysokou školu se zaměřením na datovou analytiku a webové aplikace, což mi umožňuje pracovat na dálku. Je to moje štěstí, protože celý pobyt v Evropě jsem si platil sám. Je pro mě důležité, že mám takovou práci. Ale soustředím se hlavně na cyklistiku.

Je reálné se v třiadvaceti prosadit do profesionálního pelotonu?

Věřím, že ano. Uvědomuji si, že mám značnou nevýhodu, protože je mi třiadvacet a všichni dnes chtějí jenom mladé kluky. Ale mojí výhodou je fakt, že ve skutečnosti se silnici věnuji teprve rok a půl, takže dělám obrovské pokroky. Posouvám se vážně rychle.

Bral jste závody v Evropě i jako šanci se ukázat, aby se zvýšila vaše šance pro hledání budoucího angažmá?

Určitě. Jenže v Belgii jsem na jaře spadnul hned v prvním závodě a zlomil si ruku. Čtyři týdny jsem nemohl trénovat venku, jezdil jsem jenom na trenažéru. I proto moje výsledky na Czech Tour nebyly podle představ. Ale při L'Etape už jsem měl docela slušnou formu. Zůstal jsem v Evropě, abych si sezonu maximálně prodloužil. Jel jsem UCI gravel závody v Itálii, ve Švýcarsku. Na gravelu je fajn, že se jezdí v krásném prostředí. A hlavně mohu jezdit bez týmu. Potřebuji se maximálně vyjezdit, protože bych rád pro příští sezonu získal angažmá v některém kontinentálním týmu v Evropě. To chce vlastně každý kluk z Austrálie. Tady na kontinentu je mnohem více kvalitních závodů.

V Austrálii tolik příležitostí závodit nemáte?

Na Austrálii je super, že když člověk žije v Sydney nebo třeba na Gold Coast, tak má perfektní tréninkové podmínky po celý rok. Tomu se nemůže rovnat žádné místo na světě. Pořád jezdíte krátký dres krátké kalhoty Jenže se závoděním je to horší. Ti nejlepší přijdou jenom na australské mistrovství, pak absolvují Tour Down Under a šmitec. Ale největší problém je, že nefunguje žádný australský prokontinentální tým. Chybí mezistupeň a přestoupit z kontinentální úrovně do World Tour je nemožné.

Takže je lepší být v Evropě?

Rozhodně. Tam jsou možnosti závodů veliké. Dříve v Austrálii fungovala Národní silniční série, což bylo osm závodů největší úrovně, kde jely všechny australské týmy. Ale tohle zaniklo. Nicméně od příštího roku se rozjede ProVeloSuperLeague, což je seriál, který financuje Gerry Ryan, majitel týmu Jayco AlUla. Má jít o několik závodů, smyslem je podpořit cyklistické talenty. Vítězové kategorie mužů i žen získají angažmá ve World Tour. Myslím, že to hodně pomůže australské cyklistice. Dostat se nyní do World Tour je pro Australana vlastně nemožné, proto se mění celý systém.

A Martin Kapr se cítí více jako Australan nebo Čech?

Jsem Australan. Moji rodiče odjeli do Austrálie už před rokem 2000. Jsou v zemi přes čtvrt století. Já se narodil v Sydney. Ale celá rodina je česká. Ve dvanácti jsem dokonce rok žil v Praze. A přestože jsem chodil do anglické školy, naučil jsem se češtinu. A vlastně i doma mluvíme česky. Mám rodnou zemi rodičů rád.