Příběh (po) sedla, 3. díl: Středem pozornosti. Díky Joyseat

Není hobík jako hobík. Svět cyklistů se dělí na profesionály a hobby cyklisty. Ale kategorie amatérských milovníků jízdy na bicyklu se ještě dělí do mnoha dalších kategorií. Podle míry posedlosti cyklistikou...

Účast na závodě jako je L´Etape Czech Republic by Tour de France, to je jako přehlídka cyklistického vybavení. Všichni se naparují... Rámy rozličných výrobců, ráfky a pláště nejrůznějších firem. Mnohdy takových, jejichž jméno a původ si musíte zadat do vyhledavače, protože ač jste sebelepší znalec, někdy vás prostě kolega na kole dostane do úzkých pořízením novinky. Nové dresy. Nové helmy. Nové brýle.

Je těžké určit, co kdo skutečně nezbytně potřebuje a co už je prostě jen úlet pro polechtání ega, pro dobrý pocit. Prostě hračka, kterou budou všichni kolem obdivovat.

I já jsem se stal středem pozornosti. Nikoliv kvůli výkonům. Kvůli sedlu. Kvůli Joyseat od společnosti Posedla.

Jde o doplněk kola, který prostě poutá pozornost. Mezi cyklisty všech výkonnostních kategorií. Od posledních hobíků, kteří najedou ročně pár desítek kilometrů, až po hobíky, co tak úplně hobíky nejsou, protože najedou za rok přes deset tisíc kilometrů. Někdy i dvojnásobek.

„Co to máš za sedlo.“

„Posedlo.“

„Jak se na tom sedí?“

„Skvěle.“

„Jak se s tím jezdí?

„Tak, že o sedle ani nevím.“

Podobných dialogů jsem za pět měsíců od pořízení Posedla absolvoval nespočet. Nikdy mě nenapadlo, jak moc se doplňky mezi cyklisty řeší. Prožil jsem desítky hodin debatami, o kolik cyklistu zrychlí karbonové ráfky... Jak moc jsou prospěšné kotoučové brzdy... Zda je lepší vozit duše či jezdit bezdušové pláště...

Sedlo na přetřes nepřišlo nikdy. Sedlo cyklistu nezrychlí. Ani velký dojem neudělá, protože prostě není moc vidět. Ale rozhodně prospěje komfortu jízdy. Zejména, když jde o hi-tech vymoženost od společnosti Posedla. Je vyráběné na míru s využitím průmyslového 3D tisku. Svrchní část Joyseat je tvořena termoplastickým polyuretanem.

Po všech nezbytných procedurách byla radost Joyseat připevnit na kolo. Seznamovací jízdy byly trošku divoké. Ale stačilo pár korekcí v posedu a všechno bylo, jak má být.

Už jsem neuvažoval, na čem sedím. Jestli mám nové sedlo. Vůbec jsem nevěděl, že nějaké mám. Žádné otlačeniny. Žádná místa bolavá až do krve, jak mi to mnohdy líčili kamarádi. Žádné podlitiny.

Třicet kilometrů. Padesát kilometrů. Krátké kopce, dlouhé kopce. V dešti. Ve Vedru. První stovka. Druhá stovka. Nic. Joyset netlačilo. Prostě fungovalo. Nebylo o něm vědět, což je nejlepší vizitka.

Každá zastávka u kavárny, která je určená hlavně cyklistickému osazenstvu, je garanci dotazu na sedlo. Než se v červnu rozjela kola při L´Etape Czech Republic by Tour de France, bylo moje kolo, respektive sedlo středem pozornosti. Byť jen u trasy coby dopravní prostředek jednoho z organizátorů na fan pointu.

Během léta pozornost věnována mému Joyseat při potřebě doplnit bidony nijak nepolevila. A gradovala při slovenské L´Etape. Všichni pátrali, na čem že se to vezu. I dobrovolníky na občerstvovačkách neobvyklý doplněk zaujal. Co na tom, že jsem finišoval daleko za nejlepšími. Takže díky, Posedla. Díky, Joyseat.