Tereza Huříková o zimní přípravě a trenažéru: Z teroru se stalo potěšení

Narodila se na Šumavě, vyrostla tamtéž a rovněž většinu dosavadního života sedmatřicetiletá Tereza Vlk Huříková prožila v jednom z nejstarších pohoří Evropy. A protože jejím osudem je kolo, byla nucena v horských podmínkách během zimního období dost často využívat trenažér. Před dvaceti lety nutné zlo, které nenáviděla. Paradoxně po kariéře začala pracovat jako marketingová manažerka Rouvy, aplikace pro indoor cyklistiku.

„Můj názor o tréninku na trenažéru se v novém zaměstnání hodně změnil,“ říká ambasadorka největšího tuzemského silničního závodu pro hobby cyklisty L'Etape Czech Republic by Tour de France 2024. Popisuje nenávist, kterou jako náctiletá slečna chovala k tréninku na trenažéru, doplňkové sporty během zimní přípravy i současný vztah k indoor přípravě na cyklistickou sezonu.

Byla Terezo jízda na válcích či stacionárním trenažéru v době, kdy jste se drala na cyklistický vrchol, nedílnou součástí zimní přípravy nebo se vše vynahrazovalo soustředěními v teple?

Cyklistická část zimní přípravy se odehrála vyloženě na trenažéru. Používala jsem válce nebo trenažér. Jenže všem současným uživatelům asi těžko budu vysvětlovat, že před dvaceti lety žádné chytré trenažéry neexistovaly. Jízda na nich byla hodně nepřirozená. Každá minuta mi připadala jako hodina. Bylo to nutné zlo. Teror, který jsem nenáviděla.

Kolik času jste v rámci tréninku věnovala trenažéru?

Ještě během studia na sportovním gymnáziu ve Vimperku byl můj trénink založený hodně na všestrannosti. Když byl sníh, vyrážela jsem na běžky. Chodila jsem do posilovny. A taky byl náplní tréninku hokej.

Vážně dívka se zaměřením na cyklistiku hrála hokej s plnou výstrojí?

Ano. Můj brácha jako malý hrál a táta tehdy působil v roli trenéra. Jezdila jsem pravidelně s hokejisty na soustředění. Naučila jsem se tam bruslit. Takže když se následně na gymplu chodilo na zimák, byla to lepší představa než sedět na trenažéru. Půlka třídy hokej ovládala, druhá byla marná.

A do které skupiny patřila Tereza Huříková?

Bruslit jsem uměla výborně. Ale hokej jsem nikdy soutěžně nehrála, takže s pukem mi to moc nešlo. Potíž byla se zakončením. Jak jsem měla trefit puk v rychlosti, nastal zádrhel. Z toho jsem byla špatná. Nicméně mě to moc bavilo… Chodili jsme dvakrát v týdnu, já jediná holka. Pokud bych postavila vedle sebe indoor aktivitu a hokej, volila bych trénink na ledě. Současně nemohu tvrdit, že šlo o můj oblíbený způsob přípravy na cyklistiku.

Dbalo se tehdy hodně na všestrannost?

Rozhodně. Třeba jsme hodinu a půl běhali. V tělocvičně jsem měla kruhový trénink. Často jsem byla tak vyřízená a svaly byly tak unavené, že jsem ve škole do schodů lezla pozadu.

Takže na trenažér došlo jednou nebo maximálně dvakrát za týden?

Třikrát týdně během zimy, do tepla jsme jezdili až na jaře. Po ukončení studia na gymnáziu jsem začala jezdit v zimě do tepla a trávila více času na kole, přesto v případě nepříznivého počasí jsem musela strávit na válcích tři hodiny. Byly lepší než trenažér. Ty tehdejší měly totiž vzadu jenom brzdný váleček a trénink měl k dnešní podobě trenažérů hodně daleko. Válce byly přirozenější než trenažéry, jen se muselo pořád sedět. Byly super na trénování kadence, učení správné techniky šlapání, ale převedeno do venkovního prostředí šlo o totální rovinu.

Začátky na válcích bývají často spjaté s nepříjemnými karamboly. Zvládla jste tuhle netradiční tréninkovou disciplínu bez problémů?

Naučila jsem se to při soustředění na Zadově. V garáži jsem si sedla na kolo na válcích, táta mě držel pod sedlem. Já se pořád ujišťovala, jestli mě drží. Ale neměla jsem odvahu se otočit, abych kolo nerozhoupala. Samozřejmě už mě vůbec nejistil, jenže to jsem netušila. Rychle jsem pochopila, že musím dodržovat kruhové šlapání, jinak kolo rozhoupu a sletím.

Tři hodiny na válcích, to musela být velká muka…

Dnešní chytré trenažéry a aplikace pro indoor cyklistiku posunuly domácí trénink do úplně jiné dimenze. Fakt, že trenažér simuluje sklon až dvacet procent je prostě neuvěřitelný ve srovnání s dobou, kdy jsem na trenažéru začínala. A když si připočtu všemožné doplňky jako jsou hybné desky pod trenažér či nástavec pod přední kolo schopný simulovat sklon, je to hodně blízké realitě.

Změnily se ještě během vaší kariéry trenažéry k lepšímu nebo dramatický boom přišel až v okamžiku, kdy jste nebyla součástí vrcholové cyklistiky?

Ještě jsem doma stihla cyklotrenažér v podobě stacionárního kola. Jenže tam byl zase problém s hodně širokým středem, což působilo nepříjemně a velice nepřirozeně.

Jak často v současnosti už coby maminka od dvou dětí využíváte trenažér?

Snažím se pravidelně na kolo sednou minimálně obden. Klidně jsem schopná odsedět na Rouvy dvě a půl hodiny. Když je trasa hezká a mám dobrý den, rychle to uteče. V tomhle je to stejné jako venku. Tam mám taky někdy mám chuť objet celou Šumavu a jindy to zase vůbec neutíká. Ale musím přiznat, že už se mi setřely rozdíly mezi indoor a outdoor cyklistikou.

Takže neplatí, že trenažér s aplikací využíváte jenom za nepříznivého počasí?

Mnohdy tak činím i v okamžiku, kdy venku svítí slunce a je modrá obloha. Je to pro mě snadnější. Natáhnu si kraťasy, boty a mohu volit během dvou minut z velkého množství tras, které u baráku nemám. Když si vezmu, že v prostředí Rouvy je třináct set tras, člověk si vybere vždy. Pokud dám přes den děti spát, klidně si střihnu krátký trénink. Určitě je to snadnější než večer s čelovkou vyrážet do lesa. Ať už na kole nebo kvůli běhání.

Je hlavně v úvodu jara, kdy člověk ještě nemá tolik kilometrů v nohách, aby se pustil do šumavských kopců, trenažér skvělou alternativou přípravy na L'Etape Czech Republic 2024?

Ano. Hodně mě motivují nejrůznější challenge na Rouvy. Jedná se o několik vybraných tras, které musí člověk odjet v omezeném časovém úseku a posouvá se tím v kariéře. Naposledy jsem dokončila zrovna tu s L'Etape by Tour de France. Připsala jsem si nějaké motivační body, posunulo mě to v mojí kariéře v rámci Rouvy. Asi každý má navíc někdy pocit, že se cítí unavený a nemá úplně chuť sportovat. Nebo třeba má hlavu plnou starostí z práce. Na virtuální trase je vždy spousta online jezdců, kteří mě dokáží motivovat k výkonu. Taky se mohu domluvit s kamarádkou z druhého konce republiky, která se připojí a jede vyjížďku se mnou…

A pak se ve vás probouzí duše závodnice ozdobená trikoty světové šampionky v cross country a časovce?

Totálně! Nezřídka se stává, že jsem sedla na trenažér a chtěla se jenom projet. Ale pak mě někdo dojel. A to se dere ven závodnice, která ve mně zůstává. Jsem schopná vypustit duši po zbytek trasy, jenom abych měla pocit, že jsem se nedala porazit lacino nebo mě soupeř nedostal. Tohle je prostě úplně jiná cyklistika na trenažéru, než jsem ji zažívala jako mladá.

Navíc díky všemožným streamovacím platformám můžete sledovat seriály nikoliv černobílé pořady…

To se ale neděje. Sledování televize by mě rušilo. V jednom uchu mám sluchátko s hudbou a maximálně se věnuji trase na obrazovce. Takže se mi pak mnohdy stane, jako třeba v létě minulého roku, že při filmování pro L'Etape Czech Republic přijedu do míst, kde jsem nikdy nebyla, ale důvěrně je znám z virtuálního prostředí. Pořád přemýšlím nad profilem. Jak se přehoupnout nejsnadněji přes brdek, který mě čeká. Jak si rozložit síly do dlouhého kopce. Řeším kadenci. Prostě jsem mentálně pořád na tréninku jako ve skutečném prostředí, přestože sedím na trenažéru.