Příběh Veroniky: Od kočárku do balíku

Stála v prostoru cíle. S kočárkem, v němž dřímala deset týdnů stará dcerka. Dorazila podpořit manžela na premiérový ročník L’Etape Czech republic by Tour de France. Psal se srpen 2021. O deset měsíců později, 11. června 2022, bude Veronika Truksová sama na startu největšího amatérského závodu v silniční cyklistice na území republiky!

„L’Etape mě nadchla. Líbila se mi atmosféra. Líbila se mi lokalita startu a cíle, kde jsem se s kočárkem pohybovala. Ale znám i některé úseky, kde se jelo nebo pojede a ty jsou rovněž super. Říkala jsem si, že by bylo hezké závod zažít přímo v balíku,“ vypravuje osmadvacetiletá absolventka ČVUT.

Myšlenka se Veronice vryla pod kůži. Už nešlo ji vypudit. „Přemítala jsem, zda přípravu na L’Etape zvládnu i s malou. Záhy jsem se svěřila manželovi a jednoznačně mě podpořil,“ vzpomíná Veronika Truksová na podzim loňského roku.

Uvědomovala si, že skloubit starost o miminko s alespoň základním tréninkem nebude nic snadného. „Vše jsme doma důkladně probrali. Velmi pravděpodobně si zvolím krátkou trasu, abych si na sebe hned nenaložila velkou porci. Ale všichni v okolí mě podpořili. Nikdo mi neříkal, ať neblázním, dopřeju si čas a po porodu se vracím ke sportu volněji,“ popisuje. „Dokážu L’Etape objet,“ předsevzala si.

A tak se u Truksů zrodil plán zapojení babičky s dědou do hlídání, aby se Veronika dostala pravidelně na kolo. „Intenzivněji se zapojuje i manžel. Zatím kombinuji běhání, které není přeci jen tolik časově náročné, a kolo. A máme v plánu kompletní trasu objet, abych přesně věděla, co mě čeká. I když muž si mě dobírá, jestli to vážně chci vědět. Ale já nechci nic podcenit a jít na start připravená,“ vysvětluje Veronika.

„Ani tak nejde o nějaké přehnané ambice. Chci L’Etape objet a užít si pěkný den v sedle. Je mi jasné, že necelý rok po porodu můj výkon nebude o velkém závodění. I když... Já jsem děsně soutěživá. Takže až budu na trase, všechna předsevzetí o vlastním tempu půjdou stranou,“ směje se Veronika.

Zdroj: Instagram @veronikatruksova

Rodačka z Českých Budějovic se od dětství do dorosteneckého věku věnovala sportovnímu aerobiku. Přípravný dril čítal pět tréninků týdně, o víkendu závody. A s klubem z jihu Čech sbírala úspěchy. Kromě medailí z regionálních soutěží jeden bronz z mistrovství republiky, ve fitness aerobiku pak dokonce stříbrnou medaili z mistrovství světa!

Součástí přípravy na vystoupení v aerobiku byly během prázdnin i desítky hodin v sedle kola. „V rámci individuálního plánu jsem jezdila denně. A letní soustředění byla dvoufázová, přičemž odpolední blok vždy tvořilo kolo. Líbilo se mi, kam jsem schopná dojet. Navíc jak jsem měla natrénováno, jezdila jsem ve skupině vpředu, což je pochopitelně super,“ usmívá se Veronika.

U aerobiku zůstala do šestnácti let. Když dokončila střední školu, zamířila do Prahy na ČVUT. Zatímco s aerobikem sekla, láska ke kolu zůstal. „Jak jsem pendlovala mezi hlavním městem a Českými Budějovicemi, nechtěla jsem pořád vlakem tahat kolo. Tak jsem řešila nákup druhého. A protože doma jsem měla horské, padla volba na silničku,“ vysvětluje.

Když se pak v hlavním městě seznámila s nynějším manželem, byl její osud „zpečetěn“, protože partner je milovník silniční cyklistiky. „Hodně jsem trénovala. Jezdili jsme společně během týdne, o víkendu pak delší švihy. A zkusila jsem i závody biků ze seriálu Kolo pro život. Bavilo mě předjíždět ostatní a přistupovala jsem k přípravě svědomitě. Neměla jsem cyklistiku spojenou jenom se šlapáním na kole. Zaměřovala jsem se i na cvičení, protahování, trénink v posilovně,“ vzpomíná. „Byla jsem hodně orientovaná na výkon,“ neskrývá.

S narozením dcerky se všechno změnilo. „Když pominu procházky, tak těhotenství představovalo devět měsíců bez sportu. Nejsem typ, který by vyhledával zimní cyklistiku. Takže se těším na dobré jarní počasí, abych mohla začít jezdit. Ale stejně je složité, aby se sešlo dobré počasí a ještě hlídání. Budu ráda za dvě jízdy do týdne,“ předvídá Veronika, která v minulosti úspěšně absolvovala i půlmaraton.

„Děsně mě nakoplo, když jsme s manželem a malou vyrazili v únoru na Kanárské ostrovy. A já jsem k vlastnímu úžasu objela stejné trasy jako před těhotenstvím. Šlo o impulz pro hlavu, že L’Etape zvládnu. Byť si nedělám iluze o umístění,“ krčí rameny Veronika.

„Cyklistika je pro mě nyní s dcerkou hlavně o vyčištění hlavy, odreagování. Nemám ambice soutěžit, protože kvůli nedostatku prostoru na trénink prostě nemohu soutěžit, jak bych chtěla. Ale jde o motivaci trasu L’Etape důstojně objet. Zažít si atmosféru, závod v tak velkém balíku na uzavřené silnici. Prostě prožít L’Etape,“ těší se Veronika, že nebude ve startovním prostoru L’Etape Czech republic chybět ani při druhém ročníku. Tentokrát však jako závodnice.

Článek je součástí série příběhů #myroadtoletape. Objevuj další nebo napiš svůj vlastní na www.letapeczech.cz/myroadtoletape/